MIROIR NOIR : INDIVIDUALITY AND TRINITY — MRB                 (eng) (svk dole)

Ivana Moncoľová

MRB is a new series of paintings on canvas which capture the changing landscape as time passes. The inspiration for the artistic duo Miloš Kopták & Rai Escalé (Miroir Noir) lies in the drawings by the late Slovak modernist Miloš Alexander Bazovský (1899 – 1968). They were freely inspired by Bazovský’s drawings which reflected the gradually changing appearance of the landscape in the 1930s and the post-war land of 20th century Slovakia with its electrification and deforestation. MRB is the abbreviation used for the three artists M (Miloš), R (Rai), B (Bazovský) and is a reference to Bazovský’s signature, which he often gave as the abbreviation of his whole name, M.A.B. (Miloš Alexander Bazovský).

In its work to date, Miroir Noir has mainly dealt with the contemporary portrait, the criticism of the social image of rulers, dictators and their (im)mortality. They began creating landscapes expressive of mood and close to abstraction in 2015 and 2016, when they decided to paint outside the studio, in the countryside around the town of Bellavista in Catalonia. The influence of the neoExpressionist painting tradition can be found in their works, as well as Baroque darkness with the themes of futility, death, temporality and life. The great names in the history of Spanish painting are their inspiration.

In the current series exhibited in the Miloš A. Bazovský Gallery in Trenčín, they present new works created between 2017 and 2018. The latter are freely inspired by drawings of the Slovak painter Miloš A. Bazovský which can be found in the collections of Slovak museums and are not often presented in the context of Bazovský’s work.

The principal theme of the MRB series, inspired by the drawings of painter Miloš Alexander Bazovský, is the landscape. While the source of inspiration is mainly Bazovský’s monochrome drawings, the result is painting on canvas by Miloš Kopták and Rai Escalé. However, the motivation behind their creation is not primarily to quote, but rather to initiate further work. The con-templation of Bazovský’s work is respectful, an attempt to complete the initiating drawing as a painting and give it a contemporary touch, whilst fully respecting Bazovský; to repeat the prism of a landscape changing through industrialisation, globalisation, that is the moment which was present at Bazovský’s time as well as at the time of Miroir Noir’s (Miloš Kopták and Rai Escalé) work.

Miroir Noir expresses a relationship to the landscape and to the process of painting itself. They paint what they are and the painting is part of their self-discovery, not only from the aspect of the cooperation between two artists, but also from the aspect of the application of paint, working with speed and in time, deciding, experimenting with the opportunities given by dark colouring, a fascination with the technique of painting to which the landscape theme is exceptionally suited and more relaxed. Bazovský’s original study drawings, stripped of his traditional dark, earthy colours, reduced to a quick outline, a sketch which was not made into a painting, was a sufficiently strong impulse for the Miroir Noir couple to capitalise on the gesture of painting. The precision of the line, with the opportunity to reflect on their own paintings, independently of Bazovský’s original work and colour, enabled them to use their own approaches to dark aesthetics, the painting technique, and the landscape’s thematic shift towards the present day.

Miroir Noir look at landscape painting as did the French painter Gustave Courbet in the nineteenth century, when he gained for it recognition as a genre of equal value and a separate branch of painting (until his work and the presentation of his works as landscapes, it had held a low value in society). By gaining an equal status for the landscape genre, its painting was confirmed and accepted as an artist’s technical discovery and experimentation, work with pastose pigments, urgent work with the surface texture which help construct an image with a feeling for expression, spontaneity and drama, the negligence of the stroke as a strategy for the image’s overall impression and a post-punk aesthetic tendency. In this sense, the landscape is perceived as the artistic work of painters, as a credible and authentic image of the person/ artist.

REINTERPRETATION IN THE WORK OF MIROIR NOIR

To the artistic duo Miroir Noir, the interpretation of a work of art or a visual work has been from the beginning close to the reinterpretation of a photographic record with a historical or political connotation, through the reinterpretation of a work from the history of art to the repainting of ad- vertising posters. However, they never devoted themselves to this so intensely and in such a concen- trated form as in the MRB cycle. The approach to the reinterpretation of the work or photograph, as a moment in art or history important for the wider public, had until now more of an ironic view and the artists’ attitude to a historical or artistic moment known to the public. They placed their own view into it, attracting the viewer’s attention.

In the case of the interpretations of Miloš Alexander Bazovský’s work, it is an intuitive and essentially discussed analysis of the work, of the rapid stroke of Bazovský’s hand, decomposing the meaning of the construction, the perspective or the suppressed perspective etc. The second moment is the completion of the painting construction, which also encodes reality for the viewer; the ability to discern horizontal lines indirectly offers the latter an interpretation of the landscape. In the case of the background details which “ornamented” Bazovský’s paper, such as the indication of a line of trees, a row of trees, walking figures, telephone posts, these remain only partially in Miroir Noir’s paintings, others have disintegrated. The cultural symbols of the past have been replaced by symbols of the global present: the sun on the horizon is replaced by the logo of a chain store, the cross in the landscape is replaced by the logo of the car manufacturer Mercedes Benz. Bazovský’s initiatory drawings have been through both a morphing of ideas and visual morphing. Once more, they offer the views the meaning not only of the globalisation of the landscape, but also of the change in the values system over the course of the last eight decades. As Miroir Noir say: “the landscape is ruled by new totems”.

The new MRB series fulfils a spectrum of intentions, including a certain modernistic do- cumentarism of the change in the environment and the values which have been attributed to the landscape as a premise for artistic research, as well as social or environmental study. Metaphorically speaking, a comparison with memory as a record of changes is also attributed to it. The idea of Miroir Noir was to create a series of new pieces of work with a distinguishable artistic thought and its own artistic coding.

In the optics of the Miroir Noir artistic duo, reinterpretation takes the form of a modern aesthetic solution. It achieves (as already described by U. Eco) a dialectic relationship between order and novelty, scheme and innovation. The intertextual shift between Bazovský’s work and the work of Miroir Noir is evident from its encoding of global reality, much discussed in society, yet accepted in artistic terms for its critical perception and concordant documentation of reality (Miroir Noir’s paintings have titles such as LIDL, Mercedes Benz).

DRAWING AS A PRIMAL MEDIUM

In the past, the Miroir Noir artists found their inspiration in documentary, historical and advertis- ing photography. Drawings as inspiration are new to their work. M. A. Bazovský used as his medium of recording photography, drawing as well as open-air painting. Drawing per se, and its essence for Bazovský, is to capture the most fundamental features with a minimum of lines, a reduction in the construction of space and also a clear picture scheme which presents the space. Miroir Noir perceive Bazovský’s drawing as “an initial record of a though, a pictorial poem in simplicity, stripped of all that stands in the way”, which is redundant for expressing the motif, the pictorial relationships.

Out of the numerous drawings, the China ink sketches attracted their opinion, in which Bazovský left his own typical horizontal line. The picture is a never-ending landscape, slashed by several strokes of lines. Yet the picture is not created by the original pale yellow surface of paper, but by just those few strokes of ink.

Beforehand, Miroir Noir had worked strikingly with the dark aesthetics of the picture, where darkness formed a spiritual space for the nature of the figure or face. A certain unknown magic of the interspace between the material-bodily and the unknown spiritual, a precedence in interpretation shaped by the Jewish apocalypse and medieval Christian mysticism. The work and detailed knowledge of Bazovský’s drawings changed the usual darkness into light colouring. As Miroir Noir say, “we went in the direction of white sfumato, the figure is composed of light and the theme is decomposed by light.”

The decomposition of the original theme in Bazovský, capturing a group of trees, transformed through Miroir Noir’s optics into a theme of rotating abstract figures against a pale background, entitled “Rye Goddesses”, is a reference to the black magic, to the mysticism of so-called goddesses – healers who were present around Hrozenkov, Žítkovo, Dolina-Drietoma, Púchovská dolina. This is the area close to present-day Trenčín, which was well-known for its hamlets of healers who used white magic and were still helping ordinary people in the second half of the twentieth century. The mystical element confirmed by its pale colour changes the usual scheme of mysticism in art as something dark and sombre.

The way in which Bazovský’s work is looked upon, well-documented and well-known, particular in the context of Slovakia, appears as a certain quiet admiration, acceptance. In the context of world art (partially in the Czech Republic), the work of M. A. Bazovský is not known. Despite this fact, it is gratifying to note that Rai Escalé, the Catalan artist, has identified with the idea of reflecting the artistic message of Bazovský’s work. And that his work, this very first idea captured in his drawing, can be grasped in a free hand even by an artist from a different artistic and historical environment and tradition.

MIROIR NOIR : INDIVIDUALITA  A TROJJEDINOST — MRB_                         (svk)

Ivana Moncoľová

MRB je novou sériou malieb na plátne zachytávajúcich meniacu sa krajinu v toku času. Inšpiráciou autorskej dvojice Miloš Kopták & Rai Escalé (Miroir Noir) boli kresby slovenského, už nežijúceho modernistu Miloša Alexandra Bazovského (1899 – 1968). Z voľnej inšpirácie sa zamerali na Bazovského kresby, ktoré reflektovali postupne meniaci sa ráz krajiny 30. rokov a povojnové- ho územia Slovenska 20. storočia, elektrifikácie, odlesňovania. MRB je skratkou troch umelcov M (Miloš), R (Rai), B (Bazovský) a odkazuje na Bazovského signatúru, ktorú často používal ako skratku svojho celého mena M. A. B. (Miloš Alexander Bazovský).

Miroir Noir sa vo svojej doterajšej tvorbe venovali súčasnému portrétu, kritike spoločenského obrazu vládcov, diktátorov a ich (ne)smrteľnosti. Krajinou na pomedzí esencie nálady a abstrakcie sa začali zaoberať v rokoch 2015 a 2016, keď sa rozhodli maľovať mimo ateliéru v krajine v okolí mesta Bellavista v Katalánsku. Ich diela ovplyvnila maliarska tradícia neo-expresionizmu, zároveň barokovej temnoty s témami márnosti, smrti, dočasnosti, života. Inšpiráciou sú veľké mená histórie umenia španielskej maľby.

V aktuálnej sérii vystavenej pilotne v Galérii Miloša A. Bazovského v Trenčíne prezentujú nové diela, ktoré vznikli medzi rokmi 2017 – 2018. Voľnou inšpiráciou sú kresby slovenského maliara Miloša A. Bazovského, ktoré sa nachádzajú v zbierkach slovenských múzeí a nie sú v kontexte Bazovského tvorby často prezentované. Výsostnou témou série MRB, teda inšpirovanou kresbami Miloša Alexandra Bazovského, sú krajiny. Zatiaľ čo zdrojom inšpirácie je väčšinou monochrómna kresba Bazovského, výsledkom je maľba na plátne Miloša Koptáka a Raia Escalého. Dôvodom vzniku však nie je primárne citácia, ale iniciácia k ďalšej tvorbe. Nazeranie na Bazovského tvorbu má charakter rešpektu, snahy dokončiť iniciačnú kresbu ako maľbu a dať jej, pri všetkej úcte k Ba- zovskému, súčasný charakter. Zopakovať prizmu meniacej sa krajiny vplyvom industrializácie, globalizácie, teda moment, ktorý bol prítomný v čase Bazovského, ako aj v čase tvorby Miroir Noir (Miloša Koptáka a Raia Escalého).

Miroir Noir vyjadrujú vzťah ku krajine ako k procesu maľby samotnej. Maľujú, čo sú, a maľba je súčasťou sebaobjavovania nielen z hľadiska spolupráce dvoch autorov, ale aj z hľadiska nanášania farby, práce s rýchlosťou a v čase, rozhodovania sa, experimentovania s možnosťami temnej farebnosti, fascinácia technikou maľby, pre ktorú je téma krajiny ako stvorená a viac uvoľnená. Pôvodný Bazovského kresbový záznam, zbavený jeho tradičnej hnedo-zemitej farebnosti, opros- tený na rýchly náčrt, skicu, ktorá sa nedočkala maliarskeho znázornenia, bol pre dvojicu Miroir Noir dostatočne silným impulzom zúročiť maliarske gesto. Presnosť línie s možnosťou uvažovať o vlastnom maliarskom diele nezávisle od pôvodnej Bazovského tvorby a farebnosti a dovolila im použiť vlastné prístupy temnej estetiky, maliarskej techniky, tematického posunu krajiny smerom k súčasnosti.

Miroir Noir nazerajú na maľbu krajiny ako francúzsky maliar Gustave Courbet v 19. storočí, ktorý jej vydobyl uznanie ako rovnocenného žánru a samostatnej maliarskej disciplíny (do času jeho tvorby a prezentácie svojej tvorby ako krajiny bola v spoločnosti hodnotovo slabo prijímaná). Zrovnoprávnenie žánru krajiny znamená potvrdenie a prijatie procesu jej maľby ako umelcovo echnické objavovanie a experimentovanie, prácu s pastóznymi pigmentmi, akútnu prácu s povrchovou textúrou, ktoré napomáhajú budovaniu obrazu so zmyslom pre expresívnosť, spontánnosť a drámu, nedbalosť ťahu ako stratégiu celkového vyznenia obrazu, post-punkové estetické tendencie. V tomto smere je krajina vnímaná ako umelecké dielo maliarov, ako dôveryhodný a autentický obraz človeka/autora.

REINTERPRETÁCIA V DIELE MIROIR NOIR

Interpretácia umeleckého diela alebo diela vizuálnej povahy je autorskej dvojici Miroir Noir od začiatku blízka od reinterpretácie fotografického záznamu s historickou alebo politickou konotáciou cez reinterpretáciu diela z dejín umenia až po premaľby reklamných plagátov. Nikdy sa jej však nevenovali tak intenzívne a koncentrovane ako pri cykle MRB.

Prístup reinterpretácie diela, fotografie ako umenovedného alebo historického momentu, dôležitého pre širšie spektrum publika, malo doteraz skôr ironický pohľad a postoj autorov k ve- rejnosti známemu dejinnému, umenovednému momentu. Vkladali doň vlastný pohľad, pritiahli k nemu pozornosť diváka.

V prípade interpretácií kresieb Miloša Alexandra Bazovského ide o intuitívnu a v zásade aj vy- diskutovanú analýzu diela, rýchleho ťahu Bazovského ruky, rozobratie významu výstavby, perspektívy alebo potlačenej perspektívy a pod. Druhým momentom je naplnenie maliarskej výstavby, ktorá tiež prekódováva divákovi realitu, rozpoznateľnosť horizontálnych línií mu nepriamo núka interpretáciu krajiny. Reálie, ktoré „zdobili“ Bazovského papier, ako naznačená línia stromu, radu stromov, kráčajúcej figúry, telefónnych stĺpov, ostali na maľbách Miroir Noir len čiastočne, iné sa rozpadli. Kultúrne symboly minulosti nahradili symboly globálnej súčasnosti: Slnko na horizonte je nahradené logom obchodného reťazca, kríž v krajine je nahradený logom automobilovej značky Mercedes-Benz. Iniciačné kresby Bazovského prešli nielen myšlienkovým, ale aj vizuálnym mor- fingom. Opäť smerom k divákovi ponúkajú význam nielen globalizovania krajiny, ale aj zmeny systému hodnôt v priebehu ôsmych desaťročí. Ako hovoria Miroir Noir: „Krajine už vládnu nové totemy.“ Nová séria diel MRB napĺňa spektrum zámerov: okrem iných aj istý modernistický dokumentarizmus zmeny prostredia, hodnôt, ktoré sa prisúdili krajine ako priestoru pre výtvarné a umelecké skúmanie, ako aj sociálne či environmentálne. Metaforicky sa jej prisudzuje porovnanie s pamäťou ako záznamom zmien. Ideou Miroir Noir bolo vytvorenie série nových diel s rozoznateľnou vlastnou autorskou myšlienkou a vlastným autorským kódovaním.

Reinterpretácia v optike autorskej dvojice Miroir Noir má podobu moderného estetického riešenia. Dosahuje (už U. Ecom opísaný) dialektický vzťah medzi poriadkom a novosťou, medzi schémou a inováciou. Intertextový posun medzi Bazovského dielom a dielom Miroir Noir je zjavný z kódovania globálnej reality, spoločensky závažne diskutovanej, ale pritom umelecky prijímanej na strane kritického vnímania, ako aj súhlasného dokumentovania reality (obrazy Miroir Noir majú názvy ako LIDL, Mercedes-Benz).

KRESBA AKO PRVOTNÉ MÉDIUM

V minulosti sa autori Miroir Noir inšpirovali dokumentárnou, historickou, reklamnou fotogra- fiou. Inšpirácia kresbou je v ich tvorbe nóvum. M. A. Bazovský používal ako záznamové médium fotografiu, kresbu alebo maľoval aj v plenéri. Samotná kresba a jej podstata u Bazovského je zachytiť minimom čiar to najpodstatnejšie, redukcia výstavby priestoru a pritom jasná schéma obrazu, ktorá priestor predstavuje. Bazovského kresbu vnímajú Miroir Noir ako „prvotný záznam myšlienky, obrazovú poéziu v jednoduchosti, zbavenú všetkého, čo zavádza,“ čo je nadbytočné pre vyjadrenie motívu, obrazových vzťahov. Pozornosť z veľkého množstva kresieb pritiahli tušové záznamy, v ktorých Bazovský vynechal sebe vlastnú horizontálnu líniu. Obraz je nekonečnou krajinou, rozrezanou niekoľkými ťahmi línií. Pričom obraz nevytvára pôvodná bledožltá plocha papiera, ale len tých pár ťahov tušom. 

Miroir Noir predtým pracovali výrazne s temnou estetikou obrazu, kde temnota tvorila spirituálny priestor pre charakter figúry či tváre. Istá nepoznaná mágia medzipriestoru medzi materiálnym – telesným a nepoznaným duchovným, interpretačný precedens vytvorený židovskou apokalyptikou a stredovekou kresťanskou mystikou. Práca a detailné poznanie Bazovského kresieb zmenilo zaužívanú temnú smerom k svetlej farebnosti. Ako hovoria Miroir Noir: „Išli sme smerom bieleho sfumata, figúra je zo svetla vyskladaná a námet je svetlom rozkladaný.“

Rozklad pôvodného námetu u Bazovského zachytávajúci skupinu stromov, transformovaný optikou Miroir Noir do témy rotujúcich abstraktných figúr na bledom pozadí s názvom Žítkovské bohyne, odkazuje na bielu mágiu, mystiku tzv. bohýň – liečiteliek, ktoré sa objavovali na území Hrozenkova, Žítkova, Doliny-Drietoma, Púchovskej doliny. Teda územia blízko dnešného Trenčína, ktoré bolo známe osadami liečiteliek používajúcich bielu mágiu a napomáhajúcich bežným ľuďom ešte aj v druhej polovici 20. storočia. Mystický prvok potvrdený bledou farebnosťou mení schému zaužívania mystiky v umení ako niečoho tmavého a temného.

Celé nahliadanie na Bazovského dielo, dobre zdokumentované a známe, predovšetkým v slo- venskom kontexte má podobu istého tichého obdivu, akceptácie. V kontexte svetového umenia (čiastočne v Českej republike) nie je tvorba M. A. Bazovského známa. Napriek tomu je potešujúce, že Rai Escalé, katalánsky umelec, sa stotožnil s myšlienkou reflektovania umeleckého odkazu Bazovského tvorby. A že tvorba, práve tá prvá myšlienka zachytená kresbou, voľnou rukou môže byť uchopiteľná aj pre umelca z iného umeleckého a historického prostredia a tradície.

Nocturne(ENG) (CZ below)

I owe the discovery of Uqbar to the conjunction of a mirror and an encyclopaedia.

(Jorge Luis Borges in Tlön, Uqbar, Orbis Tertius)

A mysterious emblem greets the viewer when entering the Pelhřimov exhibition: a black mirror in period frame, with the inscription “Miroir Noir”. It refers back to the year 2007, when two artists living at opposite ends of Europe, the Catalonian Rai Escalé and the Slovak Miloš Kopták, established an artistic duo of that name. The birth of this “artistic identity” was spontaneous and it endures to this day. There were, to be sure, existential preconditions. The name is a metaphor of what links these two artists. A mirror, turned in any particular direction, retrieves and reproduces what appears in front of it. This fact by itself is mysterious and evokes disquiet. The black mirror, however, is an expression of something much more disturbing and subversive, because darkness can mirror only itself as a certain given quality. And so the black mirror is a metaphor of contradiction (negation), a logical toy, but one which can awaken live imagination and creative art. 

These two artists from different cultural settings resolved to appear in public, under that flag of stimulating contradiction, as a single being, a kind of “third person” who would fuse Catalonian openness, directness and spontaneity with a critical, allegorical and impulsive Slovak spirit. Together they create pictures. Either physically in the same place, or long-distance, producing “correspondence works” which make pigrimage from Slovakia to Spain and back again. Two expressive canons come to experience each other; two elemental forces mutually adapt, thrash things out and negate, until they attain a certain level of reconciliation and calm, which is the resulting painting (series). The painting unifies the contradictoriness of two worlds which could never be entirely concordant, because among all the existing things on earth no two beings are the same. Here there is a closeness which is sometimes self-sustaining and elsewhere thoroughly and ruthlessly turns against itself, in a melancholic and occasionally self-destructive passion. Nonetheless the multi-layered transformation, fixing time as a form of the creative painterly process, leads to results which turn obscurity and darkness into something else. A kind of new light, or Cortazar lighting rather, a positive value, which, aically reducing the significance of darkness to something unambiguously negative, once again decomposes to a spectral and symbolic diversity and multiplicity wherein new sources of renewal, new possibilities, horizons of possible geneses, are concealed. What is dark need not necessarily be destructive; conversely, what is beautiful need not be false or ambivalent. Creative physical experience of forms cannot lie, however, because by its very nature it is the totalisation, the fulfilment process, out of which the painting is born. An impersonal approach to painting, or conversely, an emphatically personal approach, exemplified in the amalgam and dialectic of two artistic procedures, finds its expressive premise in collage, specifically in the associative principle. The right hand responds to the left, one being responds to a second; the canvas is a frontier that is gambled for, which gradually acquires density and outline. An event springs up from an amorphous plainland; it is linked either to a specific theme that it develops or to some objective impulses which it retrieves on the level of situation and setting. 

Nocturne tells us about hidden things, just as it tells about lights in natural settings. About the quiet Spanish village to which Miroir Noir (he) withdrew from the noise, opacity and speed of civilisation, so as to renew his natural perceptiveness towards quietened-down things and situations: the motifs of olive trees growing there for centuries, their eccentric forms suited to enabling survival in climatically arduous natural conditions. These are pictures which refer to two levels of painting, as I read them: they seek to retrieve the atmosphere that comes from the relationship between the creative artist and his life setting, and they also seek symbolic expression of the artists’ awareness of how transient is the time that bounds human existence. This is projected, as it were, into deformation of the vegetation; likewise, in Miroir Noir’s previous work there was deformation of faces and of human and animal figures. Just as Jorge Luis Borges met with Bioy Casares in that story of his, and when quite by accident they came upon a mirror, in conversation they realised that “there’s something monstrous about the mirror” and through this shared experience they went on to discover a fictional land named Uqbar: so also two European painters, encountering each other, went on together to discover and retrieve a frontier of the image, a horizon, which is not formatted purely by one consciousness and one subconscious and does not lay down one single valid truth, but rather from its inception branches into a more complex supra-individual formation, opening up an abundance of new questions for painting.

Petr Vaňous

Nokturna (CZ)

Kobjevení Uqbaru mi dopomohla konjukce zrcadla a encyklopedie.

(Jorge Luis Borges zpovídky Tlön, Uqbar, Orbis Tertius)

Při vstupu do pelhřimovské výstavy vítá diváka záhadný emblém historicky rámovaného černého zrcadla snápisem „Miroir Noir“. Odkazuje na rok 2007, kdy dva autoři žijící na opačných koncích Evropy – Katalánec Rai Escalé a Slovák Miloš Kopták – založili stejnojmennou autorskou dvojici. Vznik této „umělecké identity“ byl spontánní a trvá dodnes. Měl své existenční předpoklady. Název je metaforou toho, co oba autory spojuje. Zrcadlo stranově obráceně zpřítomňuje a reprodukuje to, co se nalézá předním. Už tato skutečnost sama o sobě je záhadná a vyvolává neklid. Černé zrcadlo je však vyjádřením ještě něčeho mnohem více znejišťujícího až podvratného, neboť tma může zrcadlit opět pouze sebe sama jako určitou danou kvalitu. Černé zrcadlo je tedy metaforou rozpornosti (negace), logickou hříčkou, která ale probouzí k životu imaginaci neboli obrazotvornost.

Dva autoři zrozdílných kulturních prostředí se rozhodli vystupovat na veřejnosti pod licencí této iniciační rozpornosti jako jedna bytost, jakási „třetí osoba“, jež vsobě integruje jak katalánskou otevřenost, přímost a spontaneitu tak slovenskou kritičnost, jinotajnost a impulzivnost. Společně vytvářejí obrazy. Buď fyzicky na jednom místě, nebo na dálku prostřednictvím tzv. korespondenčních děl, jež putují ze Slovenska do Španělska a zpět. Dva expresivní kánony se do sebe zakusují, dvě živelnosti se vzájemně pasují, srovnávají, negují, až do roviny určitého vyrovnání a stavu zklidnění, kterým je výsledný obraz (série). Ten sjednocuje rozpornost dvou světů, které nikdy nemohou být zcela souhlasné, neboť neexistují na světě dvě naprosto stejné bytosti. Je to blízkost, která se někde podporuje a jinde jde důsledně a bezohledně sama proti sobě, je melancholická, někde i sebedestruktivní. Vrstvené přetváření, které vsobě fixuje čas jako formu tvárného malířského procesu, vede kvýsledkům, které však ztemnoty a tmy činí něco jiného. Druh nového světla, spíše cortazárovského osvětlení, pozitivní hodnotu, která aickou významovou redukci temnoty na cosi jednoznačně záporného opět rozkládá do spektrální a symbolické pestrosti a mnohosti, vníž se skrývají nové zdroje obnovy, nové možnosti, horizonty možných zrození. Co je temné nemusí být destruktivní a naopak, co je krásné může být falešné či ambivalentní. Tvůrčí fyzické prožití forem ale lhát nemůže, neboť je samo o sobě totalizací, realizačním procesem, zněhož se rodí obraz. Odosobněný nebo naopak ostře autorsky vyhrocený přístup kmalbě, daný amalgámem a dialektikou dvou autorských přístupů, má výrazové východisko vkoláži, konkrétně vjejím asociačním principu. Pravá ruka reaguje na levou, jedna bytost na druhou, plátno je herní rozhraní, jež se postupně zahušťuje a figuruje. Zamorfní roviny povstává příběh, jenž je vázán buď na nějaké konkrétní téma, které rozvíjí, nebo na nějaké předmětné impulzy, které zpřítomňuje vrovině situace a prostředí.

Nokturna promlouvají o skrytosti stejně jako o světlinách přírodních rámců. O klidném španělském venkově, kam se Minoir Noir (on) stáhl před hlukem, nepřehledností a rychlostí civilizace, aby obnovil svou přirozenou vnímavost pro věci a situace ztišené; pro motivy staletých olivovníků, jejichž exaltované formy odpovídají schopnosti přežití vklimaticky náročných přírodních podmínkách. Jsou to obrazy, které referují o dvou rovinách malby, tak, jak ji čteme – o zpřítomnění atmosféry plynoucí ze vztahu mezi tvůrcem a jeho životním rámcem a o symbolickém vyjádření vlastního vědomí vůči pomíjivosti času omezujícího fyzickou existenci, která jako by byla promítnuta do deformací porostů stejně jako dříve vdíle Miroir Noir do deformací podobizen, lidských či zvířecích postav. Podobně jako se kdysi sešel vjedné z povídek Jorge Luis Borges sBioyem Casaresem, aby zcela náhodou narazili na zrcadlo, v rozhovoru zjistili, že „zrcadla vsobě mají něco nestvůrného“ a přes tuto společnou zkušenost se dopracovali kobjevení fiktivní země pod heslem Uqbar, tak se sešli dva evropští malíři, aby společně objevili a zpřítomnili rozhraní obrazu, horizont, který neformátuje pouze jedno vědomí a jedno podvědomí, a nezakládá jedinou platnou pravdu, ale které se od počátku větví vsložitější nadindividuální útvar, jenž pro samotnou malbu otevírá spousty nových otázek.   

Petr Vaňous

Miroir Noir, the Black Mirror, is a couple of artists: Slovak Miloš Kopták and Catalan Rai Escalé. The middle-aged artists have pursued their careers in their home countries. Miloš Kopták is a book illustrator and gallery owner. Rai Escalé is a painter and artist known on the Catalan art scene. However, the Spaniard Escalé saw the works by Miloš Kopták in 2007 and decided to ask him for cooperation. And since then they have collaborated in painting. Their cooperation did not begin at the academy or within the Erasmus programme and similar projects. At that time they were middle-aged and were pursuing their artistic careers.

They called their cooperation Miroir Noir – Black Mirror – as a reference to the legend of the black mirror: 17th century painters looked into the mirror when they wanted to relax after exhausting work on paintings. It is also an explanatory reference to their common aesthetic. It goes back to the roots of the great painters, Goya, Murillo, Velázquez, and acts as a dialogue with great painters of the past through the medium of expressive “black paintings”. The aesthetic of dark emotional undertones in painting and art in general has a long tradition in Spain and is associated with great figures that refined it. On the Central European art scene it refers to the works by Franz Kafka and Josef Váchal.

The first works by the Miroir Noir were appropriations and re-paintings of posters and billboards resulting in weird portraits of anonymous people.
They first exhibited their works in Spain in the Iguapop and Eat Meat Galleries in Barcelona, focusing on dark, post-Punk aesthetic relevant to the production of the Miroir Noir . Their exhibition in the Blokker Gallery in Madrid in 2013 was highlighted in the daily El País that brought a two-page article entitled “Baroque Punk for Art and Four Hands”.It attracted viewers and collectors from around the world (the daily is available in all Spanish-speaking countries). The realistic subjects of their works draw on current social issues and they also present their own themes.

They draw inspiration from the photographs purchased at flea markets across Europe, or explore their family archives of several successive generations. The realistic scene is painted on canvas and subsequently destroyed, as they say, “negated” to achieve free expression.
The subject of brides and wedding portraits is based on their own experience and family traumas caused by marriage, depicting blurred and unclear staged studio double portraits. This important moment in human life captures the happiness of the bride and groom in staged photographs. The paintings are similar to the series of portraits of twin sisters at the ceremony of consecration, or first Communion.

The Miroir Noir prefers to explore the subjects of repeated ceremony and staged personal purity as a certain public social act. They admit that they have participated in these family commitments and revive their memories as observers in clean starched clothing, not quite agreeing with their roles.
The whole series includes cycles of brides called Propter Nuptias and wedding bouquets. Actually, the brides are not happy because they are dead brides. Their portraits were painted after the portraits of prostitutes and pornographic actors.
The third group of exhibited paintings, somewhat unrelated to intellectually refined brides and double portraits of newlyweds, is a series of dogs. After a rather confrontational theme of brides, it gives the paintings an air of calm. The series of dogs Canis Lunae displays excellent, unrestrained expressive painting. In relation to subject matter it expresses a completely different subject: a loyal relationship between man and dog often made superior to the relationship between people. All the subjects explored by the Miroir Noir seem to share a common criticism of objects, phenomena and the personality cult, rhetorically called an institution “By the Grace of God” that acts as adoration consecrated by public opinion (marriage, children’s/female purity/impurity within the church institution or General Franco, publicly labelled the leader of Spain by the Grace of God).

An important concept of their collaboration is the preparation and reflection on the subjects. Rai Escalé lives in Barcelona, Miloš Kopták in Bratislava and they meet alternately in the two cities for painting sessions. They discuss the subjects online.
Both artists brought to the fore the subject of marriage and its recognition from the male perspective. Yet they came up with the criticism of political ideas from their own individual perspective. Escalé remembers people opening the bottles of champagne when dictator Franco died. Kopták brought to attention the political case labelled Gorilla.

Their portraits are therefore full of criticism. They are similarly concerned with the portraits of contemporary Spanish families, as was Velázquez, but their points of view and painting reveal animosity. The members of the Spanish royal family are known for scandalous revelations, including an embarrassing elephant hunt of King Juan Carlos in Africa sponsored by an Arab businessman. Their paintings make a mockery of official morality and the rhetoric presented to the media. I have long thought that one of the artists is only a fictitious person, because painting by four hands seemed unreal to me. The question arises as to how painters can be a creative couple. The process of painting is an experience, but also a space for their ideological clashes. Actually, each of them is forced to deflate his ego to achieve a compromise solution in the process of cooperation. They consider their cooperation in painting as a form of communication, achievable only up to a certain boundary that has its limitations.

They admit that they often hate each other when painting, but their best works are probably results of their arguments. They work on two paintings at the same time. In the process of painting their work is reviewed, corrected and criticised. If one of them notices that the other one is not doing well, they often exchange their works. If they do not make progress at all, they postpone its completion until the next meeting.

T H E   S T R A N G E   W O R L D   O F   T H E   B L A C K   M I R R O R S

EN

The pictorial world of the Miroir Noir group is strange and magical, and these two painters creating “parallel worlds” may be found to have quite a few other typical qualities also. What they create would not exist if they didn’t have something in common, and above all the need to work together as a pair.

Choice of themes is important for the Miroir Noir artist-painters: that is to say, themes distinctive of our present time and particularly those of its manifestations and shapes which we take for granted and do not even notice. Also characteristic is the choice of everyday, common themes along with others which are morbid or exclusive.

Though expressive in their presentation, and quite significantly so, these works do not proclaim any new expressionism. In their own way they are a kind of grotesques, and what marks them out is precisely that black mirror set in place: the portrayal of objects and people in a somewhat un- natural, fantastic form. To be sure, every art – and visual art can be no exception – reflects its time-period, the unique time that it mirrors and ultimately fixes in a definitive image. Art historians love to classify and arrange, that being their job and their pleasure, but the Miroir Noir presents quite a difficult case, because in the age that we call postmodern the neo-expressionists and the post-expressionists are long since out of date. Perhaps we will not stray too far from the theme if we say that the Miroir Noir artists see with grotesque vision as they create their images, and in this context I find that the name and work of Goya occurs to me insistently – I am not quite sure why, but perhaps because his work was not received with enthusiasm and was labelled as coarse and barbaric in his own day. Something of this filiation and grotesque vision can be seen in preceding cycles representing a kind of memento mori, with the bodies of dictators and generals in coffins seeming to say: vanities of life, where death is victorious! The paradox of all the grotesque consists in the fact that while it is ridiculous it is also to some degree appalling.

Black mirrors by their very name are somewhat morbid, evoking grave moods while at the same time not excluding humour: every mirror that is black must also and in its own way be grotesque. Black is the basic colour in all of the images, as if everything previously had been gathered into black.

The group of works exhibited in Bratislava’s Pálffy Palace came into being gradually, through selection from cycles currently in progress: “Wedding Bouquets”, “Bride”, “Consecration” and “Moon Dog”.

The Miroir Noir group originated in 2007. The two painters who founded it were Rai Escalé from Spain and Miloš Kopták from Slovakia. While the formation of groups is a fairly com- mon event, what was unusual in this instance was that each member did his painting associatively: they alternated in the work but also worked simultaneously on one painting and in the form of a painters’ dialogue. Undoubtedly their similar painter’s vision was a crucial element for working in common, but that painterly dialogue also did not exclude the divergences that are given facts of “another” way of seeing, nor the contrasts in personality and temperament of the two painters: that is to say, each of them stands on “somewhat different” foundations. Nor did the dialogue referred to above exclude conflicts (or if so, then only the ephemeral and banal). Assuredly there were conflicts, especially when interventions in a particular work proved to be vain rather than vital.

The title “Parallel Worlds” nonetheless illuminates the basis for work in common and certainly also friendship, which is a precious thing and at the same time a guarantee of further significant work.

 

CZ

Podivný a magický je obrazový svět skupiny Miror Noir a přívlastků, které by charakteri- zovaly dílo dvou malířů vytvářejících „Paralelní Světy“ by se zajisté našlo ještě několik. Neexistoval by, kdyby neexistovaly podobnosti a ovšem i potřeba pracovat ve dvojici.

Pro umělce-malíře skupiny Miror Noir je dů- ležitý výběr témat: totiž takových, která byla charakterizovala právě přítomnost a zvláště ty její projevy a podoby, které jako samozřejmost ani nevnímáme.

Podobně charakteristický je zajisté i výběr témat, obyčejných, všedních ale i morbidních či exklu- sivních.

Podáním a to zcela signifikantně jsou tyto práce expresivní, žádný nový expresionismus ovšem neohlašují. Svým způsobem jsou také groteskní a tedy zvláštní právě oním nastaveným černým zrcadlem: zobrazováním předmětů a lidí v poněkud nepřirozené, fantaskní podobě. Každé umění zajisté (a výtvarné není výjimkou) je odrazem své doby, tu jedinou totiž zrcadlí a posléze ustálí do definitivního obrazu. Kunsthistorikové z profese i záliby rádi klasifikují a řadí, v případě malířů skupiny Miror Noir ovšem dost obtížně neboť v době, kterou nazýváme postmoderní jsou časy neoexpresionistů i postexpresionistů dávno pryč. Snad tedy se příliš nevzdálíme tématu konstatováním, že tvůrcům obrazů skupiny Miror Noir je vlastní groteskní vidění, jenom nevím zcela určitě jak se mi do těchto souvis- lostí vnucuje jméno a dílo Goyovo, snad proto, že jeho práce nebyla přijímána s nadšením a byla ve své době označována za hrubá a barbarská. Něco z této filiace a groteskního vidění možno spatřit v předchozích cyklech představujících jakési memento mori: těla diktátorů a generálů v rakvích: jako by se řeklo: marnosti světa, kde smrt je vítěz. Paradox veškeré grotesky spočívá v tom, že je sice směšná ale také poněkud děsivá. Černá zrcadla jsou již svým názvem poněkud morbidní, evokují vážnost zároveň ale nevylu- čují humor: každé černé zrcadlo může být zá- roveň a na svůj způsob i groteskní.

Černá je ovšem základní barva všech obrazů, v čer- né jako by všechno bylo obsaženo předem. Soubor děl vystavených v bratislavském Pálffyho paláci vznikal postupně, výběrem z cyklů současných- „Svatobné kytice“, „Nevesta“, „Vysviacka“ a „Mesačný pes“.

Skupina Miror Noir vznikla v roce 2007, založili ji dva malíři: Španěl Rai Escalé a Slovák Miloš Kopták. Zakládání skupin je zajisté jev obecný ale současně a v tomto případě zvláštní v tom, že každé své dílo vytvářeli společně, v práci se střídali ale často na jediném obraze pracovali současně a na způsob malířského dialogu. Podobné malířské vidění bylo zajisté rozhodu- jícím prvkem společné práce, onen malířský dialog ovšem nevylučoval ani rozdílnosti dané „jiným“ viděním a zajisté také osobitostí, temperamentem dvou malířů: každý z nich je totiž od základů tak „trochu jiný“. Onen výše zmíněný dialog nevylučoval konflikty (spíše ty krátkodobé anebo banální). Ale i ty byly, zvláště když byly zásahy do díla spíše marné než tvárné. Titul „Paralelní světy“ nicméně vysvětluje pod- statu společného díla a zajisté i přátelství, které je hodnotou a zároveň zárukou další smysluplné práce.


Text: Jiří Olič // English Translation: John Minahane

P R O E Z A S   A L Q U Í M I C A S   DE   R A I  ES C A L É   Y   M I L O S  K O P T A K

Pensemos en aquellas parodias sociopolíticas en forma de fábulas en las que científicos demiurgos como el doctor Moreau (H.G. Wells) o el cirujano Preobrazhensky (Mijail Bulgakov) injertan en inocentes animales partes corporales humanas. En la novela de Wells, las bestias son privadas de su parte instintiva inoculándoseles valores morales. En Corazón de perro, un delincuente borracho y ruin revive en el cuerpo de un perro bonachón. En ambos casos, el monstruo aflora por la imposición de valores ajenos a la propia naturaleza. Bulgakov construye una magnífica sátira del sistema estalinista que le tocó vivir, caricaturizando por igual al burgués ultraconservador y al “hombre nuevo” soviético.

Los personajes de Rai Escalé también parecen hechos de injertos de varias especies, y sirven asimismo a fines paródicos. Lo humano se bestializa y la armonía del reino animal se quiebra por la irrupción de un sadismo que sólo del hombre puede derivar. En sus collages, vivisecciona los cuerpos de modelos que ilustran las revistas de moda, sacando a la luz el lado monstruoso de la cultura cool. En cambio, en su catálogo de Freaks trata con ternura aquellos que encarnan el reverso de esa felicidad artificial, como Solomon y Tummler en Gummo (Harmony Corinne). Pero como en la literatura de Bulgakov, una mordaz ironía mantiene lo trágico soterrado a modo de corriente subterránea que humedece la superficie sin invadirla.

La mezcla de ternura e insania que Rai rescata del espíritu humano pervive y evoluciona por nuevos derroteros desde que encontró en Milos Koptak un compañero de viaje para recorrer las ruinas del vacío emocional. Juntos crearon una nueva personalidad artística a la que llaman Miroir Noir. Nos cuentan que entre los pintores barrocos era costumbre posar la mirada en un espejo negro tras una jornada de trabajo. Rai y Milos adoptan simbólicamente ese hábito para cuajar en ese tamiz negro miedos y anhelos compartidos, una especie de crisol alquímico donde ir fraguando nuevos impulsos creativos.

Igual de negruzcas son las tradiciones que les inspiran: el barroco español más tremendista junto a las leyendas vampíricas de origen eslavo, Franco y Stalin, la literatura alucinatoria de Meyrink y las pesadillas kafkianas.

Miroir Noir hereda esa potestad onírico-expresionista para rasgar los velos de la falsedad: con guiños a los retratos velazqueños, a las pinturas negras de Goya, a historias escabrosas de época zarista…, el dúo de artistas trata de recuperar los claroscuros perdidos con el exceso de transparencia del exhibicionismo espectacular. Contando con ese acervo analizan el carácter extemporáneo de la corrupción, de la idolatría, de las costumbres y símbolos culturales. La iconografía religiosa tampoco escapa a sus disecciones: vírgenes y santos de estampillas devocionales corren similar suerte que las citadas modelos de las revistas satinadas. Pero la inocencia subsiste en los retratos de deficientes mentales, realizados sobre fotografías encontradas en un instituto psiquiátrico: personas que como los niños de Gummo mantienen la pureza de sus instintos, pulverizan sin rebeldía los límites que imponen la moral o el decoro.

Anna Adell @ Vasart

(http://vastartwords.wordpress.com/2012/11/05/proezas-alquimicas-de-rai-escale-y-milos-koptak/)

M I R O I R   N O I R

Is the name of an art group, which rang a bell in my head and at that moment it brought back something, which has a lot more to do with a world of magic than with art. The name got stuck in my mind and also shaped the way I imagined the works will look before I have actually laid eyes on any of them. Rai Escalé /Spain/ and Miloš Kopták /Slovakia/ established the group in 2007, and since that time they have regularly visited each other’s studios, painted together and also exhibited together as Miroir Noir. It is a painterly couple, and most of all two like minds laboring on a common work. Still, I keep hearing the folk wisdom that says that if two people are given the same task, the result is never the same. And then there is another idea, which informs us that repeating the same result is impossible. All of this comes naturally as these two friends exist together in the framework of art, which is always evolving and changing. From a routinely art historical perspective, I need to say there are thousands of artistic collaborations: in music certainly, considerably less in film and theater, and in literature it is rare to find any. In fine arts of the past few decades, there were quite a number of these pairs producing common works. Warhol made canvases with Clemente, Haring with Basquiat, Dahn with Dokoupil, George with Gilbert and so on. I mention these examples for the sake of contrast: oeuvres of the individual members have always brought flavors of two disparate styles, which were expressions of more or less mature artistic individualities. In this case, on the contrary, not even an experienced art historian can decipher the correct authorship and pin down the place where one of them finished and the other took over. I don’t find it important as the advantages of this working style have become more clear to me, especially the proverbial spiritual synergy. Along with this harmony came the awareness of something common, fraternity, even historical context. Their work is therefore based on a collaborative reconstruction of the visual message from a flood of images lacking the necessary spark. From the complete oeuvre, four major cycles were chosen: “Portraits”, “Dictators”, “Mafiosi”, and “Holy Images”. The overview of works is enriched by 3-D objects and statues.

B E A U T Y

Is the core theme throughout their work, and deservedly so. The painter of today has to come back to this topic over and over again, to keep searching for its true face, for he is also part of the today’s world inundated by tabloids and their celebratory norm of beauty. If the result were only kitsch, we would have been smiling at the products of this dejected genre. Yet there is something more at stake, at least when we realize the cynical and profit-seeking manipulation of viewers through “public visuality.” It is therefore no coincidence that it was especially posters (even before they were plastered on the public walls and billboards) that became the most convenient working material for Miroir Noir. Posters only remained visible in fragments, because it was the expressive, gestural brushstrokes that provided works with their final identity. A poster beauty became “Salome”, another tabloid idol was transformed into “St. Vitus”, so Miroir Noir certainly borrowed from the reservoir of myths and history.
They were looking for genuineness, a certain artistic and painterly “living in truth” and in this sense works from the series “Portraits” went even further. These experimental and partly playful works were not depictions of any specific people, but used grotesquerie and exaggeration to examine and blur the limits between beauty and ugliness. These are faces of people plagued by illness of both body and mind: confrontation of artistic and authentic reality. These are faces of wretched men, in their own way incapable of social interaction and any hypocrisy whatsoever. An example of humanity standing on its last leg. Nihil novum sub sole. It is not entirely without meaning to remind ourselves that it was actually Spanish painting of the times long gone, which depicted this duality of beauty and ugliness in an ingenious way through cripples, outcasts and beggars. Two names, two distinctly different approaches to work come to mind: Murillo and Goya.
“Mafiosi” is another series based on a very similar principle as a highly contemporary and eminently actual phenomenon and it is composed of exclusively figural paintings. There was no other artistic identity to apply in this case, when the physical and mental (moral) repugnance reside in one entity. If you are searching for any individuality in these deformed figures and personifications of Evil, you are searching in vain. This is mafia as a body language, which brings us to an even more morbid topic.
 

D E A T H

Is the winner. It takes all and makes no distinction between old and young, rich and poor, wise men and fools. It always played a crucial role in the medieval dances of death and artists have always been drawn to it. It is a major topic for a contemporary artist considering we are living in the time, in which aside from the undisputed cult of Death, there is also a thriving culture of death leading to a cultivation of artificial death. It was Shakespeare who said that an artist and his work should mirror and chronicle their historical time. That would mean timelessness comes as an additional value. The series ”Dictators” is in this sense still very telling as we cannot really assert that the era of dictators and rulers with absolute power is a thing of the past.
The members of the Miroir Noir group personified this certainly crucial topic in Lenin, Stalin and Franco, that is in the dictators that were supposed to be exposed like idols – both to the venerating crowds and to the photographers that did what they could with their cameras. They tried to record and capture the final image of “immortality” and also to capture something naturally unobservable – the strange aura of charisma and power. We can also see a portion of that aura, or rather the hellish, sinister luminescence in the paintings. It is the color of blood, cruelty and mainly the mercilessness, which led to the endless piles of corpses. These are mechanically and aically produced by every criminally ingenious dictatorial personality. The “Holy Images” are an entirely different topic. We know them as cheap prints, images of saints long passed away. They had their own, everyday purposes such as bookmarks in prayer books, at festive moments and in coffins where they accompanied the dead on their last journey. They were and I think they still are offered as merchandise in the church stands, mostly as reproductions of works by marginal artists. It makes sense to mention iconoclasm at this point, because the Church and its individual heretical sects have been fighting artworks for centuries and the sheer number of them destroyed by fanatics would fill several museums. There is of course also a certain perception of hierarchy and a steeply ascending trajectory from “holy images” to truly great paintings and statues. For painters of the Miroir Noir group, the “holy images” are something like a poster, they are more than anything else a product of a printing machine. They subject this adequate working material to a peculiar examination: they turn it to the left, to the right and upside down to find the spark for a new meaningful image. They then define the outlines with drawing and finish the new figure with color. New figural compositions originate this way, especially portraits and heads, which are to a certain extent even humorous. Certainly nothing that would oppose the premise that art and illusion are twins.

M I R O I R   N O I R

je název skupiny, zavonil mi v uších a v tom okamžiku se také připomenulo něco, co souvisí spíše se světem magie než s uměním, utkvělo to mysli a ovšem také v představě díla, které její členové- malíři vytvářejí. Do té doby jsem neviděl jediné. MIROR NOIR to jsou dva malíři: Španěl Rai Escalé a Slovák Miloš Kopták, skupinu založili v roce 2007 a od té doby pravidelně, čtyřikrát do roka se navštěvují, společně malují a jako Miror Noir i vystavují. Malířská dvojice, dueto, dalo by se říci, zajisté také dvě spřízněné osobnosti pracující na společném díle. Slýcháváme ovšem jednu lidovou moudrost, která praví, že když dva dělají totéž, nikdy to není totéž a potom druhou, která říká, že žádný člověk není schopen přesně udělat to, co už jednou udělal předtím. Není ani možné jinak, pracuje v systému díla a to se vyvíjí a mění. Rutinně kunshistoricky je třeba připomenout, že uměleckých dvojic existují tisíce, zajisté v hudbě, o něco méně ve filmu a divadle zatímco v literatuře jsou spíše vzácností. Ve výtvarném umění posledních desetiletí bylo těch dvojic pracujících na společném díle celá řada. Warhol vytvářel společná plátna s Clementem, Haring s Basquiatem, Dahn s Dokoupilem, George s Gilbertem a tak dál a tak dál. Příklady uvádím spíše pro kontrast: každá práce těchto dvojic přinášela vždy vedle sebe citáty dvou rozdílných stylů a byla výrazem osobnosti více či méně již hotových. Zde pravý opak- ani zkušený kunshistorik na obraze nedokáže identifikovat autora a určit kde ten který skončil a druhý začal. Co na tom, je to nepodstatné. Byly mi naopak jasné přednosti tohoto způsobu práce, především tedy onen duchovní soulad a násobení sil, synergie. Vědomí něčeho společného, sounáležitosti, historických souvislostí. A také by se dalo říci: rekonstrukce „obrazu pravého“ uprostřed záplavy obrazů nepravých.
Z celku společného díla byly vybrány čtyři celky: „Portréty“, „Diktátoři“, „Mafiáni“ a „Svaté obrázky“. Obrazový soubor doplní 3D objekty a plastiky.
 

K R Á S A

je ústřední téma celku, oprávněně. Umělec dneška musí verifikovat toto téma, hledat jeho pravou podobu, neboť také on je součástí celku, na nějž se jako potopa valí bulvár a spolu s ním celebritární norma krásy. Kdyby to byl jen kýč, usmívali bychom se nad produkty tohoto pokleslého žánru, ale tady jde o něco důležitějšího, přinejmenším o zcela cynickou a prospěchářskou manipulaci publika pomocí „veřejných obrazů“. Nebylo tedy náhodou, že především plakáty (ještě před tím než byly vylepeny na veřejných prostranstvích ) se malířům skupiny MIROR NOIR staly tím nejvhodnějším podkladem k práci. Z podkladu ovšem většinou zůstaly pouhé fragmenty, expresivní, gestická malba dala dílu ráz. Z plakátové krásky stala se „Salome“, z dalšího bulvárného idolu „Svatý Vít“. Sáhlo se do pokladnice mýtů a historie.
Hledala se opravdovost, jakýsi umělecký a malířský „život v pravdě“ a v tomto duchu obrazy z cyklu „Portréty“ mířily ještě dál. Nebyly to portréty konkretních osob, tyto práce – dílem pokusné, dílem hravé – groteskně a tedy s nadsázkou zkoumaly a znejisťovaly především onu hranici mezi krásou a ošklivostí. Jsou to tváře lidí postižených nemocemi těla i ducha : konfrontace reality skutečné a umělecké. Jsou to tváře chudáků, svým způsobem definitivní, neschopné společenských úsměvů a jakékoliv přetvářky. Příklad člověčenství, které mele z posledního. Nihil novum sub sole. Není tak úplně bez významu připomenout, že právě v španělském umění minulých věků je tato dualita, protiklad krásy a ošklivosti pojednávána v postavách mrzáků, vyděděnců a žebráků malířsky vyjádřena geniálně. Dvě jména, dva rozdílné principy tvorby za všechny další: Murillo a Goya.
Na podobném principu duality krásy a ošklivosti jsou jako fenomén současný a výsostně aktuální představeni „Mafiáni“: řečeno eufemisticky (jiný by řekl břicháči) je soubor maleb pod tímto poněkud zlověstným titulem výrazně figurálním, jiná umělecká identita nebyla ani možná v případě, kdy právě ona odpudivost tělesná a duševní (resp.morální) existuje v jednom jediném celku. Hledáme-li v těch neforemných figurách a personifikacích Zla jakoukoliv individualitu, hledáme marně. Mafián toť řeč těla. Téma časové a první, přiblíží nás k tématu ještě morbidnějšímu.
 

S M R T

je vítěz. Bere všechno a bez rozdílu, staré i mladé, bohaté i chudé, mudrce i hlupáky. V středověkých Tancích smrti je právě ona ústřední postavou tohoto děje a její majestát přitahuje umělce dodnes. Pro malíře současné je to stále velké téma, jak také jinak v době, kdy vedle nezpochybnitelného kultu Smrti existuje také kultura smrti, tedy kultivace smrti umělé. Řekl to již Shakespeare, že umělec svým dílem má být zrcadlem a kronikou své doby, vyplývá z toho, že nadčasovost je spíše hodnotou přidanou. V tom smyslu je obrazový cyklus „Diktátoři“ stále aktuální, nedá se tvrdit, že by věk diktátorů, vládců s neomezenou mocí byl tak zcela minulostí. Malíři skupiny MIROIR NOIR toto zajisté nosné téma personifikovali na Lenina, Stalina a Franca, tedy na diktátory, které i po své smrti a v rakvích měli být –jako idoly- představeni zbožnujícím davům a ovšem i fotografům, kteří svými aparáty dělali co mohli. Jednak aby zaznamenali a na věčnost zachovali finální podobu „nesmrtelnosti“, jednak aby zachytili něco prostým okem nepostřehnutelné- tedy onu zvláštní auru geniality a moci. Něco z té aury či spíše zlověstného, pekelného světélkování vidíme i na malbách. Jak také jinak třeba jen připomenout barvu krve, krutost a hlavně nelítostnost, jejímž důsledkem byly právě ony hekatomby mrtvých. Ty ovšem přímo strojově a aicky produkuje každá zločinně geniální, diktátorská osobnost. Zcela jiným tématem jsou „svaté obrázky“ . Známe je jako laciné barvostisky, obrazy světců dávno zemřelých. Měly své běžné, každodenní uplatnění, jednak jako záložky v modlitebních knížkách, jednak při slavnostních příležitostech, v rakvích, kde jako doprovod na poslední cestě obklopovaly zemřelého. Byly a myslím, že ještě stále jsou artiklem církevních krámků, většinou jako laciné reprodukce prací malířů z umělecké periferie. Nutno připomenout obrazoborectví, v Církvi i v odpadlických sektách se proti obrazům po staletí bojovalo a množství děl zničených fanatiky by určitě naplnil nejedno muzeum. Existuje zajisté také určitá hierarchie a strmě vzestupná linie vedoucí od „svatých obrázků“ až k zázračným obrazům a sochám. Pro malíře skupiny Miroir Noir jsou „svaté obrázky“ něco jako plakát, jsou především produktem tiskařské mašiny. Jako vhodný pracovní podklad jej podrobují zvláštní prohlídce: přetáčejí jej do leva, do prava, o 180 stupňů, tak aby viděli obraz jiný. Potom kresbou zvýrazní obrysy a novou postavu doplní barvou. Vznikají tak další figurální kompozice a především hlavy-portréty. Dílka do jisté míry humorná. V konečném výsledku zajisté nic, co by odporovalo premise, že umění a iluze jsou dvojníci.
Jiří Olič

M I R O I R   N O I R

SK

Spoločná výstava Miloša Koptáka a Raia Escalé je výsledkom dlhoročnej spolupráce týchto dvoch autorov, ktorí sa našli vďaka najdôležitejšiemu základu v umení, a to rovnako znepokojujúcemu stavu okolitého sveta a vlastného ducha, podobnému vnímaniu sveta a podobnému vizuálnemu mysleniu. Práve toto boli spoločné menovatele mimoriadneho tvorivého procesu, výsledkom ktorého sú maľby v osobitom štýle, na križovatke surrealistickej metódy obrazotvornosti, expresívnej vizuálnej podoby a dekadentného obrazového výrazu. Proces tvorby sa ukazuje ako obzvlášť dôležitý z viacerých hľadísk: jednak ako nutný dialóg medzi umelcami pri samotnej tvorbe, ktorá sa odohrávala v čase, a jednak, a to je oveľa dôležitejšie, ako proces „spracovania“ vizuálneho materiálu, istej transformácie obrazu, obrazu ako takého.
Proces je dlhodobejší, ako sa na prvý pohľad zdá: Miloš Kopták a Rai Escalé pracujú s deformovanými hlavami, tvárami a postavami už dlhší čas, ale ich prístup bol doteraz trochu odlišný. V spoločných prácach sa síce menila technika, ale primárny prístup k vytváraniu obrazu ostal rovnaký: východiskom sú printové obrazy, ktoré väčšinou prichádzajú z oblasti reklamy, takže základný obraz už majú modifikovaný podľa platného estetického kánonu našej súčasnosti. Tento prvý moment je v procese významný: reklamný obraz ako modifikovaný ;, umelo transformovaný a prehnane vypracovaný obraz so základom reality, ktorej prítomnosť z hľadiska verifikácie je dôležitá, pracuje s platným ideálom krásy. Vzniká obraz, ktorého účinok je znásobený jednoznačným vizuálnym pôsobením na primárnej psychickej úrovni. A kultivované vnímanie nielen dráždi, ale aj intenzívne znepokojuje. Druhý, v proces tvorby dôležitejší krok vychádza zo snahy odmocniť tento umelo vytvorený obraz, zbaviť ho uhrančivej moci, ale najmä pridať mu nový „profil“, vytvoriť nový výraz obrazu, ktorý bude charakteristický a pravdivejší. Samozrejme, na prvý pohľad menej lichotivý a ;príťažlivý. Zásah do pôvodného vizuálneho základu, či už mechanicky gumou, alebo chemicky, napríklad acetónom, sa deje podľa momentálnej nálady a úmyslov autorov ako improvizácia. Podobne prebieha aj druhá fáza tvorby formou interpretačného dialógu, pričom počas celého procesu má určujúci charakter vysoko vyvinutý vizuálny asociačný akt obidvoch maliarov. S využitím originálnych prvkov vzniká obraz s novým výrazom i významom, ktoré sa často pohybujú na hranici viacerých možností interpretácie medzi hravou obraznosťou a expresívnou údernosťou výpovede. Obrazy tak v sebe spájajú viaceré, niekedy aj zdanlivo protikladn&eac ute; kvality: zjemnenosť, kultivovanosť i krutosť vo výraze, odhalenie významovej podstaty obrazu pomocou rozpustenia foriem a zároveň zahalenie do formy rôznych možných nových vrstiev významu. Jednoznačne vnímame základné prvky dekadencie, ktorá sa v histórii vždy objavovala ako reakcia a obrana proti dusivej povrchnosti doby na hranici vysokej vzdelanosti a extrémnej jemnosti, ktorej sprievodným javom je paradoxne často krutosť. Zmyslovosť vystupuje ako neodmysliteľná súčasť obrazov, ktorá je prítomná v prvkoch asociujúcich prepych a slávu, či už vo forme ligotajúcich sa šperkov, alebo v dráždivej farebnosti (purpur a farebné odtiene zrazenej krvi – „caput mortuum“). Kopták a Escalé inštinktívne pracujú s týmito veľmi pôsobivými významotvornými prvkami. Rovnako ako dekadencia vo svojich rôznych fázach, aj títo umelci hľadajú a nachádzajú nový výraz, ktorý zbavujú predchádzajúcej organickosti a usporiadanosti, a úmyselne vytvárajú novú, de-formovanú a abnormálnu estetiku obrazu. Tento obraz – doslovne roztavený a pretavený do podoby rovnako živého a v nás živeného, aj keď často utajovaného obrazu – nám predostierajú ako čierne zrkadlo. Táto metamorfóza s významnými premenami nie je ani symbolická, ani mystická, ale zdá sa byť imanentná v procese spoločnej tvorby autorskej dvojice, počas ktore j vznikajú bytosti, ktoré nám autori sprostredkúvajú väčšinou v podobe hlavy alebo tváre, raz v typizovanej, inokedy v bližšie neidentifikovanej podobe. Obidvaja sú od samého začiatku fascinovaní hlavou a tvárou, s ktorými pracujú ako s podobizňou. Väčšinou ide o fiktívny portrét, ktorý je nositeľom konkrétnych vlastností alebo osobnostných kvalít (nie negatívnych alebo pozitívnych v psychologickom zmysle, iba na úrovni konštatovania), k čomu sa nutne pridruží emocionálna pôsobivosť zobrazovaného. Hlava ako najprirodzenejší obraz človeka sa objavuje v najnečakanejších formách, vykľuje sa z každého možného obrazového z&aa cute;kladu. Hlavy, tváre sa neustále menia, autori upravujú ich podobu dovtedy, kým nevznikne forma s výrazom zodpovedajúcim ich vnútornej predstave daného objektu. Výsledkom je napríklad typizovaný portrét Slovak Boss, naplnený nesmiernou iróniou a biedou stavu nášho sveta, alebo fiktívny portrét biskupa, stvárneného s obrovskou iróniou a obrazovou duchaplnosťou, kde sú biele, nepriesvitné okuliare ctihodného cirkevného hodnostára vytvarované z podprseniek modeliek. Narážky na mnohých úrovniach a v mnohých detailoch nie sú na nových obrazoch vždy jednoznačne čitateľné. Raz sú posunuté do oblasti irónie, inokedy do oblasti tajomna, erotiky alebo odvrátenej, tienistej stránky nášho sveta, ktorú neúspešne vytesňujeme z nášho vedomia, a ktorá sa síce nepravidelne, ale ustavične vynára z neistej hĺbky a zlovestného pozadia ako na týchto maľbách. Vidieť týmito očami je dar a zároveň dráma až tragédia, v ktorej vzniká obrovské napätie, sklamanie, hnus, a predsa istá radosť z plnosti života a zážitku katarzie.

_{Milos Koptak & Rai Escale, Miroir Noir, and curator Zsófia Kiss-Szemán @ 2011 FruFru Gallery exhibition opening}

M I R O I R    N O I R

The Milos Koptak and Rai Escale joint exhibition is the outcome of a an interactive cooperation by both artists sharing a perception relating to the crisis of our environment and our times, producing a very distinctive style close to a surrealistic method of working, a visually expressive and decadent imaginative form. The process of working appears to be particularly very important in many of aspects: on one hand, a process of communication between artists while creating, on the other hand, what is more important, the process of transformation of visual material.
This process has lasted longer than the viewer might imagine. Milos Koptak and Rai Escale work with images that represent faces or figures which have been transformed to deformed shapes; whereas when they worked individually, their approach to it was slightly different. Working together, they changed their techniques, but their primary input hasn’t changed – printed images extracted from advertisements have already been modified according to the aesthetic rules of the present day. This first moment in the process of working is notable – usually, a visual advertisement is unnaturally changed and exaggeratedly worked out in comparison to the basic reality in which existence is important in its own right. There is an image that exists and visually not only affects, but disturbs cultured psychical perception. The second moment, more important in this process, is based on simplifying this artificially evoked illusion and moreover, on adding to it ‘a new profile’, or new image which might be more typical, more real. Of course, it might appear less attractive and flattering at first sight.
The way they work is pure improvisation depending on actual mood of authors by stroke of rubber – mechanically or chemically – by using white spirit on the surface. An interpretative dialogue between two painters is predominant in the second phase of the creative process while using visual associations. A perception of a new picture with many original details has a new quality of its expression and meaning, which often occurs at a crossroads of ambiguous interpretative options between playful imagination and shocking response. Artefacts then sometimes combine seemingly opposite qualities: subtlety, cruelty and brutality in its expression, a revelation of the significant essence of a picture by disruption of visual forms and at the same time, obscurity owing to its extra layers of meaning.
Certainly, we perceive basic elements of decadence which have always been present in history as a reaction to, and defence against, the suffocating vagueness of an era at the edge of high culture and extreme subtlety where an adjoining phenomenon is often brutality, paradoxically.
Sensualism plays an essential part in the pictures, represented by elements associated with luxury and fame, such as twinkling jewellery or provoking richness of colours (claret and hues of THE colour of dried blood–caput mortuum’).
Koptak and Escale instinctively work with these very effective significant elements. They look for a new gesture as well as decadence in its different periods, they create a new de-formed aesthetics of these pictures. Their images – literally smelted and recast again into a vivid form often being concealed – have been presented as a black mirror. This recalled metamorphosis is neither symbolic nor mystic, it seems to be spontaneous in their process of cooperation. There the new creatures come into being, sometimes in a portrayal or figurative form, sometimes in standardised and another time in an unidentified version.
They are both fascinated by faces and heads which they work with as an effigy. An imaginary portrait is mostly a typical representation of specific attributes or personal qualities (as a fact only, not negative or positive characteristics in any psychological aspect). A head turns up in the least unexpected variation from every single visual base. The heads changing all the time are being transformed so long, until the form with an inner expression is desired. As a result, there is a portrait filled by the enormous irony and miserable condition of our world, The Slovak Boss… or a fictional portrait of a bishop presented with heavy sarcasm and visual wit, where non-transparent glasses of this honourable official are replaced by the outline of a model’s bra. The taunts and allusions are not always expressly legible in the new pictures in many details. Sometimes they are off-set into irony, another time into a mystery, eroticism or into a reversed, dark side of our world sporadically, but constantly coming out of our sinister background which we are trying unsuccessfully to push out of our consciousness – that is exactly what occurs in these paintings. To see it through is not only a gift, but drama and tragedy as well, where a certain joy of life and cathartic experience emerges despite the enormous tension, disappointment and ugliness.

Miroir Noir _The vicious marriage of luxury and decadence.

Miroir Noir is the project of Barcelona based Rai Escalé and the Slav Milos Koptak. His paintings made four hands emerge from a dark pot where Slav and Spanish traditions are removed (Goya and Saura dance with Kafka and Countess Bathory). Miroir Noir pass Baroque through a punk sieve, aesthetically, and more on what plays creation procedure. The resulting works of the unusual collaboration of two who met online and now acting ‘like a shadow for each other’ (…) give a thorough psychological and body painting. Psychological motives that underlie his paintings (photographs of the mentally ill, frightening religious prints), but mostly by implying that work of one in spite of the Other, where one spits out an outline, the other end and some of the two gives the final touch. An experimental proposal in a space that is also emphasizing by programming bizarre poetry and performance (…)

Mery Cuesta
_{Culturas Supplement of La Vanguardia, Barcelona, 09.03.2011}

(ENG)
ARTIST’S NOTES
Legend says that when XVIIth century painters wanted to rest their eyes after so many hours mixing colors and glancing at the model they directed momentarily their look at a black mirror. The black mirror has become the crucible of our work together, a sort of filter in which we project our mood, nightmares and dreams.

Although it’s hard for us us to loose our individuality – we are powerful painters with powerful egos – Miroir Noir bends us and turns us into a third entity that transcends us. If we get away from what we are doing is just for technical inputs: a color or perspective correction , the requirement to the other for a more synthetic brushstroke , the discussion on a frame; mere nuances.

(ESP)
NOTAS DE ARTISTA
Cuenta la leyenda que cuando los pintores del s.XVII querían descansar la vista de tantas horas mezclando colores y fijando la vista en el modelo, dirigían momentáneamente la mirada a un espejo negro. Este espejo negro se ha convertido en el crisol de nuestro trabajo conjunto, una especie de filtro en el que proyectamos nuestro humor, pesadillas y sueños.

Aunque nos cuesta perder nuestra individualidad – somos artistas de ego potente y nada sumisos – Miroir Noir nos doblega y se convierte en un tercer ente que nos trasciende. Los momentos en los que conseguimos alejarnos de lo que estamos haciendo los destinamos a aportaciones técnicas: una corrección de color o perspectiva, la exigencia al otro de un brochazo más sintético, la discusión sobre un enmarcado; meros matices.